Vikingové: Před branami Paříže

  • Zahájení: čtvrtek 16.7.2026 v 18:00 (příjem účastníků po 14:00)
  • Ukončení: neděle 26.7.2026 v 10:00 (odjezd dětí kdykoliv během dne, pomoc s bouráním tábora vítána)
  • Místo: Budkovice
  • Plná cena: 4700 Kč, cena se slevou: 2900 Kč, sponzorská cena: 5600 Kč
  • Doporučený věk 10 – 15 let
  • Přihlásit se »
  • Soubory ke stažení »


V této hře si účastník jako obvykle otestuje velké množství svých rytířských dovedností a kvalit. Bude muset prokázat nejen úroveň svého bojového umění, ale také smysl pro taktizování, diplomacii, a v neposlední řadě odvahu postavitse silnému nepříteli. Po úspěšném sjednocení křesťanských království pod jedním praporem v Anglii, následném válečném tažení na sever do Norska, a úspěšném osvobození pobřežních oblastí Pyrenejského poloostrova, je čas upřít zrak k branám Paříže.

V 9. stol. po Kr. zde čelí kláštery, tehdejší centra vzdělanosti, i město samotné, barbarským nájezdům divokých seveřanů, kteří stále dychtí po nových objevech a jejichž cílem je pouho pouhé drancování a hromadění kořisti. Křesťanští obyvatele nutně potřebují ochranu před útoky nájezdníků, odvrácení blížící se hrozby bude ale vyžadovat oběti na obou stranách. V tomto boji o budoucnost Západofranské říše nejde pouze o uchránění pravé víry, ale i o celkové zachování tehdejšího křesťanského světa.

Hra je určena pro rytíře ve věku 10 – 15 let. Účastníci budou táhnout za jeden provaz a skrze společné bratrské nasazení se pokusí odvrátit blížící se severskou hrozbu, zastavit postup nepřátel a prolomit obležení města. Vítán je každý, ať už nováček nebo zkušený táborník, který má za sebou několik turnusů. Jsi dostatečně silný a statečný k boji s nepřítelem? Zvládneš si
obstarat zásoby a výzbroj pro bitvy, které přijdou? A hlavně – dokážeš si uhájit svou víru a odhodlání v těchto temných a nejistých časech?

Před branami Paříže

Kdesi blízko zaslechl náhlý a pronikavý skřek volavky. Nedokázal však přesně určit odkud přišel. Nejspíš z jednoho z mnoha desítek trsů rákosu či orobince, jenž hustě rostly v meandru Seiny při jejích členitých březích.

Aldo se nemusel namáhat kdovíjak dlouho. Právě naopak. Stačilo jen chvíli vyčkat. Trpělivě a bez hnutí. Jeden z ptáků se brzy odvážil opustit svůj dosavadní ukrýt na druhém břehu. Volavka, jejíž zplihlé peří břidlicově šedé barvy ji v závojích ranní mlhy činilo téměř neviditelnou, udělala pár nejistých kroků vpřed. Rozhlédla se. Pečlivě pročesávala okolí. Několikrát otočila svou malou hlavou s černým chocholkem a ostrým dlouhým zobákem ze strany na stranu. Její útlý krk se esovitě prohnul. O něco víc než obvykle. Nezpozorovala jej. Vykročila tedy bez váhání dál proti proudu. Dlouhýma nohama nepatrně
čeřila říční hladinu.

Aldo si ji prohlížel se zájmem.
Měla jistý krok. Zcela očividně. Voda totiž k Aldově překvapení zůstávala průzračná, ani v nejmenším se nezkazila zvířeným bahnem.
Ranní vánek čechral chlapci vlasy. Chladný vzduch byl nasycen vlhkostí. V korunách stromů šustilo posledních pár zažloutlých listů, jež stále velmi nízko položené slunce ozařovalo svými mdlými paprsky. Mléčná mlha se držela nízko při zemi a nepříjemně se vkrádala pod šatstvo až z ní naskakovala husí kůže. Jen tiché zurčení vody dodávalo v tomto ročním období již značně nevlídné krajině potřebný klid.

Podzim se chýlil ke konci.
Aldo vstal a přitáhl si vlněný límec kazajky blíže k bradě. Vydechl a pozoroval, jak se obláček páry z jeho úst v mžiku rozptýlil. Vskutku s až překvapivou rychlostí. Chlapec pak chvíli jen tak stál a vytrvale mžoural do slunečních paprsků. Následně se obrátil na patě a vykročil k ruinám.

Trosky kláštera Jumiègesse Aldovi jevily rok od roku zchátralejší a ponuřejší. Pár posledních zdí, zčernalých a zvětralých, vyvolávalo vzpomínky na onen strašlivý den. Oheň a kouř. Nářek a křik. Zbytky zdiva navršené na hromadách v nepravidelných rozestupech či volně se povalující kameny již zarůstaly popínavými rostlinami. Převážně břečťanem a ostružiníkem. Po klenbě či
podpěrných sloupech nebylo ani památky.
Aldo vnitřně pohnut stál nyní uprostřed zříceniny. Vzpomínal. Po tváři mu pomalu stékala jediná slza. Tady bývalo scriptorium, uvědomil si. Zde jako mladý oblát do úmoru nekonečně opisoval, pod přísným dohledem věčně nespokojeného bratra Mauritia, Písmo Svaté. Převážně knihu Žalmů.

Kdo ví, jaký je jeho osud? Možná se mu taktéž podařilo uprchnout. A nebo zahynul při snaze o uchránění ostatků svatého Filiberta před těmi krvežíznivými barbary? Aldo dobře věděl, že tyto otázky zůstanou nejspíš provždy nezodpovězeny. Bude žít v nevědomosti do konce svých dní.
Se zamyšlení jej vytrhl známý zvuk. Neslyšel ho již velmi dlouho. Několik let. I tak jej ale byl schopen okamžitě zařadit. Dokázal by to kdykoliv a kdekoliv.

Troubení rohů.
Aldovi se sevřely útroby. Kolena se rozklepala strachem. Čelo se orosilo studeným potem.
Chlapec se neohrabaně otočil zpět směrem ke korytu Seiny. To, co spatřil bylo ztělesněním těch nejděsivějších nočních můr.
S nepředstavitelnou hrůzou v očích sledoval, jak se zpoza říčního ohybu vynořují z mlhy vyřezávané dračí hlavy na přídích úzkých lodí s pestře malovanými kulatými štíty po stranách.
Věřil, že podobný výjev již nikdy neuvidí. Mýlil se.
Naprázdno polkl a poté se rozběhl, jak jen dovedl nejrychleji, podél břehu řeky směrem k ostrovu Cité, na němž se rozkládalo město králů. Ve spěchu jej bolestivě šlehla větvička hlohu do tváře a způsobila mu krvavý šrám. Nedbal na něj.
Uháněl dál, i když sotva popadal dech. Dál směrem k branám Paříže.

Galerie předchozích ročníků